Opravený Nový Zámek 

Pan Kokeš je úspěšný architekt, proto není divu, že již vznikl dokument, shrnující jeho tvorbu. Dokument z cyklu Úděl nadání je natočen pod vedením Hany Pinkavové, vznikl v roce 2012 a vy jej můžete zdarma shlédnout on-line v archivu ČT.

Dobrý den. Prozraďte nám prosím, jak jste se k architektuře dostal? Myslíte, že na to má vliv především vaše dětství, které jste v podstatě prožil v paneláku?

 Kdysi jsem si to myslel. Měl jsem zato, že nehostinnost panelového sídliště mě vrhla do hledání podnětnějšího světa. Sídliště bylo bez koncepce, proporcí, genia locí i detailů. Ale dneska mám zato, že jde o víc. Jde o způsob vnímámí reality a schopnost prosadit vize.

Jací učitelé a profesoři na vás měli největší vliv?

 Vystudoval jsem Vysokou školu umělecko průmyslovou a největší vliv na mě neměli architekti, ale Otakar Diblík, který mě na školu přijal do oboru design. Přesvědčil mě ale, abych šel studovat architekturu k němu do Milána. To se nakonec z mých rodinných důvodu nepodařilo, ale přestoupil jsem na architekturu na UMPRUMu, kde mě vedle Petra Keila ovlivnil Ing. Josef Šanda, který mě velmi přiblížil technickému uvažování o stavbě. A ještě Eva Jiřičná a Martin Rajniš, který mi byl oponentem na diplomku, kde jsem navrhl dům nedům a on mě v tom dost podpořil. Byl to dům reagující na potřebné změny postavený z lešení. A Martinovi se to moc líbilo s tím, že se to musí dělat ze dřeva.

Kdo je vaším vzorem, kde čerpáte inspirací? V dokumentu Přemysl Kokeš- architekt z dokumentárního cyklu Úděl nadání jste zmiňoval jako inspiraci Litomyšl, konkrétněji tamější zámecké zahrady.

Vzorem je mi příroda sama. A lidé pro které, nebo přesněji s kterými tvořím. Víte u mně není klient klientem, ale spolutvůrcem. Každá věc, kterou navrhnu je jiná a reaguje významně na podněty spolutvůrců. Mám zato, že mám být jen jakési médium, které pomůže zhmotnit podstatu přání. A taky historie je mou velkou inspirací… Litomyšl.

V Lanškrouně stojí díky vám i nové Technologické centrum. Unikátní stavba se spoustou světla, barev. V Lanškrouně ale vzbudilo vlnu pobouření. Čím to podle vás je? Myslíte, že lidé se bojí "udělat krok do neznáma"? Že nechtějí přijímat změny?

Mám pocit, že technologické centrum Soma není vnímáno až tak kontroverzně. Jednalo se o přestavbu skutečně nevzhledného baráku bývalých mrazíren. Největší vášně vyvolávají bytové domy Sokolská. Jsou na dané místo veliké, ale mým záměrem bylo vytvořit v urbanistické kaši orientační bod. Bohužel zde město ušetřilo a původní fasádu z cembonitových desek nahradilo za polystyren se silikátovou omítkou. Tím dům zcela ztratil detail. Kdyby se takto ušetřilo na technologickém centru, tak by to byla katastrofa. Jak říkal Gotfried Semper, povrch domu je koberec.

Mezi vaše významné projekty patří taktéž náměstí v Lanškrouně. Kruh, zeleň, stromy. Podobné prvky jsou použity také v městském parku Ústí nad Orlicí. Vycházel jste z Lanškrounského náměstí, nebo je to jen shoda náhod?

Kruh je pro mě velmi důležitý symbol. V Lanškrouně to byl monogram Boha. V Ústí je Kociánka spíše takový ementál. Zde šlo o to, že starosta tehdy říkal, že to území je samá boule a mně se to moc líbilo. Navíc se zde musel skloubit provoz náměstí a parku v jednom. Obtékání kruhu pěšáky je snadné. A přibližující se a oddalující křivky přinášejí kompoziční napětí a funkční přiblížení pro komunikaci těch, kteří na kruzích posedávají.

Ústí nad Orlicí, park Kociánka- u tohoto místa se ještě na chvíli zastavme. Často slýchám, že by se lidem místo šedivé hmoty líbilo spíš dřevo, nebo kámen. Jaký na to máte názor vy, jakožto architekt tohoto parku?

Kociánka je prostorově park, ale významem spíše náměstí. Jsou zde významné budovy města a mnoho protichůdných funkcí a požadavků. Prostor byl založen především na množství stromů, kolem kterých jsem nakreslil kružnice. Každý kruh pak měla vyplnit nějaká rostlina a vzniklo by tak botanické náměstí, skrz které se snadno pohybuje bez nutnosti vstupovat do trávy. Nakonec se z boulí staly okruží. Měl jsem zato, že ty prstence vegetace pohltí. A myslím, že se tak ještě stane. Nemělo by tedy smysl dělat je nákladnější. Příroda jistě zvítězí.

S jakým vaším projektem jste osobně nejspokojenější?

To je zapeklitá otázka. Každý můj klient - spolutvůrce bude očekávat, že zmíním to jeho dílo. A je to tak. Každé je unikátní. Jako děti, které máte nejraději? Pořád čekám na kostel. Nicméně nejvíc mě zajímají aktuální výzvy, jako je přestavba největšího domu v Lanškrouně.

Pamatujete si nějaké vtipné příhody, které se vám staly při práci a na které nikdy nezapomenete? Máte takové zážitky?

 Tak určitě. Takové veselé příhody ze stavění. I když je architekt něco jako režisér u filmu, nezažije se při stavění tolik legrace. Napadají mě vtipy architektů o architektech, ale to je profesní humor. Osobně si nejvíc uvědomuji složitou pozici stavbyvedoucích, kteří musí mluvit dvojím jazykem, i když česky. Na stavbě Optimontu v Hnojníku mě tak pan Vaněk vždy bavil jak na stavbaře křičel těmi nejhoršími sprostými slovy, aby vnímali vážnost situace a jen se otočí na architekta a kienta změní tón hlasu na zcela korektní a to i ve volbě slovníku.

Máte nějaké jiné zájmy, když nepočítám architekturu a věcí s ní spojené? Vaření, sport?

Miluji cestování, ale mé vytížení mi to zatím moc nedovoluje. Vidět svět je unikátní možnost. Taky hledám cestu nejen ven, ale také dovnitř, stále nejsem na konci duchovní cesty. Miluji filmy. Jsem velikým fandou Haiaja MIazakiho. Toužím plout po ostrovech a vidět sopku. Ale nejvíc bych chtěl být dobrým tátou.

Jaké projekty plánujete do budoucna?

 Kromě již zmiňovaného kostela mně stále zajímá tvorba města jako fenomén, kde je milé žít. Také koketuji s myšlenkami o architektonických formách, hledání podstaty moderní klasické architektury. Teoretické pojímání architektury jako prostoru bez ohledu na módní kánon. Zabývám se přírodními motivy, krajkou a fenoménem zdobnosti. Je toho hodně jen bych potřeboval více času.

Panu Kokešovi děkuji za ochotu a čas, který si pro tento rozhovor udělal i přes jeho časové vytížení.