Prvorepublikové stavby mají z hlediska architektury své výjimečné postavení i v jednadvacátém století. Zatímco plášť domu zpravidla zůstává zachován, interiéry se velmi často předělávají do moderního stylu. Ukázkou takové transformace je malý byt v Praze, na jehož nové tváři zůstal rukopis paní architektky Ivany Dombkové.

Středem domácnosti se táhne dlouhá chodba, z které se vstupuje do jednotlivých místností. Na jednom z jejích konců se nachází společenská místnost, jež v sobě propojuje jídelnu, kuchyň, obývací pokoj a pracovnu. Tento denní prostor je opatřen velkým oknem směřujícím do poklidné ulice v centru města. Celý pokoj se tak stává prosvětleným. Světlo, trochu jiného rázu, vnáší do prostoru volba správných odstínů. Světlé tóny se tu pojí s dřevem.

Dominantou celého prostoru je bezesporu onyx. Jeho zakomponování do denní části si vyžádal sám majitel. Architektonický záměr upozornit na onyxovou plochu dal vzniknout nápadu s podsvícením. Tímto krokem se docílilo vytvoření naprosto atypického osvětlení, které však primárně plní svou estetickou úlohu. Část onyxové plochy se využila coby zadní panel pro sérii polic.

Zhruba ve středové části chodby se nachází – koupelna a vstupní box. Na přání majitele byla koupelna laděna do světlých tónů. Vybavení je tradiční – vana, umyvadlo. Vstupní box se od hlavní chodby oddělil skleněnou plochou. Přepažení lze vnímat jako záležitost estetickou, ale i záležitost praktickou (zabránění úniku tepla při otevření vstupních dveří).

Poslední místností v bytě je ložnice. Ta se nachází na druhém konci chodby. Přestože pokoj patří k těm menším, vypořádala se paní architektka Ivana Dombková s řešením prostorů znamenitě. Série skříní zajišťuje dostatek úložného prostoru nejen na oděvy.  Optickému zvětšení místnosti pomáhá prosvětlenost. Světlo se sem dostává jednak díky velkému oknu, jednak vstupními dveřmi vyrobenými z mléčného skla, které do místnosti propouští denní světlo ze společenské části.